Darovací smlouva na nemovitosti je právním titulem nejčastěji používaným k účelu převodu nemovitostí z předků na potomky či jiné rodinné příslušníky ještě za života dárce, tedy v době, kdy dárce se svým majetkem může pořídit ve prospěch vybraného obdarovaného přesně tak, jak si to sám představuje. Je zde tedy naprostá volnost rozhodnutí o tom, jak a ve prospěch koho bude s nemovitým majetkem za života dárce pořízeno, tedy ve prospěch koho dojde k darování nemovitostí.

Zákonem není stanovena žádná povinnost jak ze strany dárce, tak i obdarovaného, vyplácet finančně přitom jiné osoby, např. sourozence. Darovací smlouva je v tomto odlišná od závěti, v rámci níž, kromě toho, že je jí pořizováno s majetkem až pro případ smrti, nesmí být opomenut žádný z potomků v souladu se zákonným ustanovením o neopomenutelných dědicích. V opačném případě hrozí tzv. relativní neplatnost závěti v dané části, vyjma možnosti využít vydědění potomka, ovšem za striktně zákonem stanovených podmínek a pouze z taxativně stanovených důvodů. Darovat lze také pouze určitý spoluvlastnický podíl na nemovitosti, čehož bývá využíváno zejména v případě větších investic potomků do nemovitostí rodičů.

Dárce či dárci si pak mohou současně s darovací smlouvou nechat zřídit věcné břemeno doživotního a bezplatného práva užívání domu či jeho části včetně práva bydlení, které je zapisováno do katastru nemovitostí. I každý další vlastník nemovitosti je povinen takové věcné břemeno respektovat. Je však nutno dbát na precizní právní formulaci věcného břemene a jeho obsahu. Pokud jde o darovací daň, tak v současnosti je od této daně osvobozeno bezúplatné nabytí majetku mezi osobami v tzv. I. a II. skupině. V I. skupině jsou příbuzní v řadě přímé a manželé, v II. skupině pak sourozenci, synovci, neteře, strýcové, tety, zeťové a snachy, děti a rodiče manžela, manželé rodičů a tzv. spolužijící osoby.