Je 25. prosince, tedy Boží hod, a já sedím na gauči v obývacím pokojí a doslova se nudím. Přemýšlím, koukám do blba a nevím, do čeho bych píchl. Možná asi proto jsem začal sepisovat tyto věty hledající jakýkoliv smysl. Možná si jen ověřuji, jestli vůbec umím psát bez chyb a gramaticky správně.

U té české gramatiky bych se možná na chvíli zastavil. Třeba v následujících slovech bude alespoň špetka smysluplnosti. Člověk by až žasl, jaká zákoutí a krásy nabízí právě náš mateřský jazyk.

S některými chytáky si stěží poradí i ten nejodbornější jazykovědec. Jiné pravopisné chyby vysloveně bijí do očí, v čemž mě utvrdil jeden komentář na Facebooku, kde kamarád napsal slovo „vidět“ s ypsilonem. V tu chvíli jsem dostal takovou pěstí, že ještě teď mám od toho fialovou modřinu pod levým okem.

Proč se zde vůbec rozepisuji o gramatice? Od Ježíška jsem pod stromeček dostal knížku, kterou jsem si už asi od září přál. Jméno této moudré knihy zní „Pište správě česky – poradna šílených korektorů“. Jsou to jakási pravidla českého pravopisu psaná zábavnou formou.

Přesně tak, jak se uvádí v této knížce, i já jsem si plně vědom, že neznalost českého jazyka je ostuda jako Brno. Tím, že obchodní dopis „vyšperkujete“ o tři takzvané hrubky, jistě nikoho neoslníte. Také bych se rád takovéto situaci vyhnul, proto jsem se ještě včera pustil do čtení knihy.

Zatím jsem na konci první kapitoly, ale už teď vím, že mě páni, kteří si říkají jazykoví korektoři, obohatí o nejednu gramatickou moudrost. Pokud byste se také rádi ve svém mateřském jazyku zlepšili a vyhnuli se tak slovu „vydět“, vřele tuto knížku doporučuji.