Ochrnul jí pes. Ona to ale nevzdala a vyrobila mu vozíček. Ty teď vyrábí i pro ostatní
Neurologické problémy, zranění, degenerativní poruchy páteře nebo končetin a následné ochrnutí se nevyhýbají ani našim čtyřnohým miláčkům.
A stejně jako pro člověka nemusí takové zranění znamenat definitivní vyřazení ze života ani pro domácího mazlíčka. Dana Šlégrová milovala zvířata už jako holka a dodnes ji spolehlivě rozbrečí jakýkoli film, kde zvířata trpí. Nejvíc za srdce ji berou psi.
Jakmile se v osmnácti postavila na vlastní nohy, zahojila si malou křivdu z dětství (rodiče jí psa nedovolili) pořízením prvního jezevčíka.
Dnes je jí čtyřiačtyřicet a má v pořadí třetího. Přiznává, že pejsek jí tak trošku nahrazuje dítě, protože být matkou se jí nezdařilo.
Když přijdete do žatecké dvougarsonky, kterou obývá s manželem Petrem, máte pocit, jako by tu skutečně žila rodina s dítětem. Skoro na všech místech nacházíte Danovy hračky, nejčastěji plyšáky, které miluje.
Operace se nepovedla. Pořiďte si vozík
Vlastně jsme ho zapomněli představit: Dan je zmíněný současný jezevčík. Je mu deset a poslední čtyři roky je ochrnutý. „Prostě jednoho dne padl na zadek a nemohl se zvednout.
Jeli jsme s ním k veterináři, ten mu nasadil injekce a za týden začal běhat. Injekční kúru dostával dva měsíce a vypadalo to, že bude v pohodě. Jenže půl roku nato chtěl vyskočit do vany – a bylo to tu zase,“ vzpomíná Dana.
Injekce tentokrát nezabraly, Danovy ochrnuté nožky nereagovaly. A tak se manželé rozhodli pro nákladnou operaci. Nepodařila se. Co teď? „Když bylo jasné, že Dan se už nikdy nepostaví na nohy, byl to šok.
Veterinář nám doporučil, abychom mu koupili invalidní vozík, vyrábějí je prý v zahraničí. Pátrala jsem na internetu a našla ho na amerických stránkách.“ Jenže pořídit takový vozík nebyla žádná sranda – vyšel v přepočtu na dvacet tisíc korun.
Dana už byla skoro rozhodnuta nekřesťanskou částku investovat. Co by neudělala pro své psí dítě „Pak jsem ale zauvažovala, jestli neexistuje jiná cesta. Ve finále jsem sedla, kreslila, počítala, psala… A rozhodla se vyrobit Danovi vozíček sama.“
Dílna v garáži
Ještě jsme se nezmínili o tom, že Dana je vyučená obráběčka kovů a deset let se tím živila (potom při zaměstnání vystudovala strojní průmyslovku).
O pomoc při výrobě vozíku požádala kamaráda, protože některé součásti byly svařované a v tom se necítila silná v kramflecích. Tak vznikl ten historicky první vozík. „Povedl se, ale některé drobnosti potřebovaly přece jen vychytat.
Nebyl moc pohodlný ani příliš stabilní, takže pejsek se s ním převracel.“ Postupně vystřídali několik materiálů včetně železa a vyrobili další tři vozíky – čím dál „vymakanější“ a čím dál lehčí.
Ten poslední je z hliníkových trubek, váží pouhých devadesát deka a vypadá trošku jako chodítko pro mimina: kromě hliníkové konstrukce, koleček a kožených úponů jsou jeho součástí taky jakési „kalhotky“, které drží pejskovy zadní nohy a část břicha.
A tak – z lásky ke zvířeti – vznikla improvizovaná dílna v garáži. Dnes Šlégrovi vyrábějí vozíčky pro psy po celé České republice i na Slovensku.
Pořád víceméně z lásky. Oba jsou zaměstnaní a do dílny se dostanou jen ve volných chvílích. „Rozhodně to není na uživení, spíš jde o prodělečný podnik.
Největší odměnou je, když se nám ozývajímajitelé psů a jsou nadšení, že se v tom jejich Alík naučil běhat tak,až mu občas nestačí.“ Neuvažují o tom, že by nechali zaměstnání a vrhli se do výroby vozíků naplno?
„Zatím máme dost jiné práce a taky soukromých starostí, navíc rekonstruujeme domek za Žatcem, takže vyrobíme ročně tak dvacet kousků,“ říká Dana.
V Krumlově jim málem utekl
Občas za ni v dílně zaskočí kamarád, který jí pomáhal s prvním vozíkem, občas manžel. Většina výroby ale stojí na ní – ohýbáním a vrtáním trubek počínaje a šit
